Žabí princ

Byl jednou jeden princ, který na sebe před ostatními žábami nechtěl poutat zbytečnou pozornost, a tak se tedy choval taky jako žába. Válel se v blátě, kvákal, dokonce se pokoušel sedět na leknínu, který ho ale nikdy neunesl. Takto se choval tak dlouho, až na to své princovství dočista zapomněl a z toho věčného vysedávání v tůni navíc nastydl a chytl rýmu.
Princ se rýmy né a né zbavit. Pak mu ale jedna z žab prozradila, že slyšela o nějaké rosničce léčitelce, která sídlí daleko za horami. Žabí princ se tedy rozhodl to zkusit a rosničku léčitelku vyhledat. Nakonec ji skutečně našel a když k ní dorazil a vysvětlil jí co ho trápí, tak se rosnička rozesmála: "Ale vždyť je to úplně jasné! Jen se na sebe podívej!" přivedla ho k jezírku. "No jen se na sebe koukni, vždyť ty nejsi vůbec žádná žába! To se pak nediv, že máš pořád rýmu, když den ode dne vysedáváš po rybnících a tůních."
"Máš svatou pravdu, rosničko! Jak to, že jsem to ale dřív neviděl?"
"Protože ti od mala bylo kvákáno, že jsi žába, až si tomu sám uvěřil a začaroval se. Proto ses už nikdy potom neviděl takový, jaký ve skutečnosti jsi."
"Ale teď to vidím, jak to?"
Rosnička léčitelka si povzdechla. "Protože moje jezírko má kouzelná moc. Tady tvá kletba neplatí."
"Ach jo, copak mám dělat?" posteskl si princ.
"Nezapomeň na to, kdo jsi, zejména až kolem tebe budou ostatní žáby zase kvákat. Pokud to dokážeš, kletba se časem prolomí a ty pak budeš schopen vidět pravdu bez mé pomoci."
Žabí princ tedy rosničce poděkoval a rozloučil se.
"A víš co jsem ti říkala. Když kolem tebe budou zase kvákat, nezapomeň kdo jsi!" volala za ním.
"Nezapomenu!" volal na ni žabí princ, zatímco kráčel krajinou zpět k domovu.