Pohled

"Nad čím přemýšlíš?" ptá se Susanne.
"Nad ničím… tedy – jak to jen říct? I think… ach ta moje angličtina, už zase nevím, jak se vyjádřit," tápe Pavel.
"Zkus to," pobízí ho Susanne a jako by se zapomněla, vloží do té věty více ruského přízvuku než obvykle.
"Víš," usměje se na ní a opět jí věnuje dlouhý pohled, který však tentokrát nezakončí polibkem, naopak se rozhodne myšlenku dokončit. "Na chvíli jsem si představil, že jsem pes," sdělí ji zcela vážně Pavel, načež Susanne vyprskne smíchy.
"Dog? Really?"
"Jo," stojí si za svým Pavel.
"A proč zrovna pes?" nechápe Susanne a s ruměncem ve tvářích lační po odpovědi.
"Protože… víš, jsme každý z jiné země, nemluvíme spolu v rodném jazyce, ani jeden z nás a obzvlášť pro mě je stále obtížné některé věty formulovat… vyjádřit je tak, aby přesně kopírovaly mé myšlenky, ale teď když jsem se na tebe podíval, tak mi došlo, že je to vlastně docela fajn."
Susanne na chvíli sešpulí rty, chce se opět rozesmát, ale zvědavost po pointě Pavlovy myšlenky je nakonec silnější, než touha po smíchu, a tak s co možná nejvážnějším výrazem, jakého je v tu chvíli schopná, povídá: "No a jak to souvisí s tou představou, že si pes?"
"Víš, pes možná není ten nejlepší příklad, co se týče partnerského vztahu se svým druhem, i když to je nejspíš tím, že psi žijí spolu s lidmi a nemají jinou možnost. Možná kdyby žili volně v přírodě… co třeba vlci?! Ti si jsou ve vztahu věrní ne? No jasně, vlci! Nebo labutě, nebo… co já vím. Prostě jsem se vžil do role psa, protože, k tomu mám, jako ke zvířeti nejblíže. Jde o to, že ty zvířata mezi sebou nepoužívají žádné slova, vůbec žádné slova a přesto si mezi sebou dovedou vytvořit tak silné pouto, třeba i na celý život a stačí jim k tomu jen pohled… a pocit. Pohled a pocit, nic víc!"
Susanne znovu sešpulí rty tak, jak to umí jen ona a pomalu začíná přikyvovat.
"Víš," pokračuje Pavel, "říká se, že například nevidomí mají citlivější ostatní smysly – sluch, hmat, čich, chuť… no a mě na chvíli napadlo, že ta malá jazyková bariéra mezi námi je sice v rámci slov pořád bariérou, ale v těch odmlkách a chvílích, kdy už jsem unavený hledat slova a nechce se mi tolik mluvit, si o to více užívám a uvědomuji ten pohled a pocit a v tu chvíli vím… že to prostě stačí."
Susanne se na Pavla nehnutě dívá, pak se na chvíli ubere kamsi do sebe a znovu pohlédne na něj. Tentokrát žádný smích, žádné špulení rtů, žádná mimika, jen zář jejích očí - pro zbytek světa neviditelná, pro Pavla však všeprostupujícím světlem.