Papoušek a strom

Byl jednou jeden strom a ten rostl a rostl a nechal po svých větvích lozit veverky a sedat na ně ptáčky, až jednou na jednu z jeho větví přilétl ptáček, kterého jaktěživ neviděl. Měl žlutý zakulacený zobák a jeho peří bylo přenádherně barevné jako samotná duha.
"To je ale krása, kdopak jsi?" zeptal se strom, ale ptáček mu neodpověděl, protože ptáčci řeč stromů neslyší.
"To je papoušek," řekl mu sousední strom.
"Tak papoušek," zopakoval strom a povzdechl si nad těmi nádhernými barvami. Taky bych chtěl být tak barevný," svěřil se vedlejšímu stromu.
"Ale copak tě nemá, ty jsi přece strom a ne žádný papoušek," smál se mu sousední strom.
Pak papoušek odletěl, ale strom na něj stále myslel, ne a ne na něj zapomenout. Nedbal výsměchu sousedního stromu a stále snil o tom, že by chtěl být také tak barevný.
"Ach, matko přírodo, já vím že jsem strom a ne žádný papoušek. Vím, že já rostu v zemi a ptáčci zase létají na nebi a nikdy jsem jim nezáviděl, ale kdybych jen mohl být alespoň na chvíli tak barevný jako ten papoušek," přál si strom a protože matka příroda z celého srdce miluje vše živé co stvořila, tak vyslyšela přání toho stromu a od té doby se všechny listy stromů na podzim zbarví do všelijakých barev a pak opadnou a svou krásou ozdobí okolní krajinu.
Inu před zimou zkrátka stromy shodí své peří… teda pardón, listí. Peří mají totiž ptáčci, ale to přece ví každé malé dítě.