O obrech a pidilidech

V jedné malé vesnici žili byli pidilidi. Byla to stvoření malinká, nicméně inteligentní, podobně jako člověk, jenomže byli o trochu menší.
Jedna z rodin, jmenovali se Janíci, žila v docela malé chaloupce, přesto že jich bylo dohromady dvanáct. Inu mačkali se tam a neměli žádného soukromí, ale co mohli dělat. Stavba nového domu byla náročná a dřevěné trámy, ze kterých je stavěli, byly pro pidilidi příliš těžké.
S těmi dvanácti pidilidmi žil také pes Alík, jenomže jednoho dne se zatoulal a nebylo ho k nalezení. Celá rodina Janíků se tedy dala do hledání. Hledali v lese, na poli i u rybníka ale psa Alíka nikde nemohli najít.
V domě bylo pět dospělých a sedm dětí a všechny ty děti plakaly steskem po Alíkovi.
"Co když se Alík zaběhl až za kopec?" ptaly se děti.
"V tom případě nemůžeme nic dělat. Za kopcem žijí hrůzostrašní obři a tam tedy hledat nemůžeme. Není tam bezpečno," pověděl jim tatínek Janík.
"Ach jo," smutnily děti a najednou všichni zpozorněli, protože se země pod nimi začala třást.
"Bum, bum," ozývalo se v pravidelném rytmu, jako by přicházelo zemětřesení. Všichni dospělí tedy vyběhli ven a v dálce spatřili přicházejícího obra.
"Všichni do zbraně! Je tady obr!" hulákali jeden na druhého a za chvíli se na plácku před domy shromáždili všichni chlapi s vidlemi, cepy a sekerami. Obr se zastavil kousek od nich. Chlapi byli připraveni zaútočit, když vtom se obr sehnul k zemi, roztáhl dlaň, kterou měl doteď sevřenou a z ní k nim vyběhl ztracený pes Alík.
"Zatoulal se k nám," pověděl jim obr.
"Takže ty nás nechceš napadnout?" ozval se jeden z pidilidi.
"Ne, proč bych to dělal? Jen jsem vám přinesl vašeho psíka."
"Nervózní vesničané se zastyděli, že se obra tak báli a že na něj v tom strachu málem zaútočili.
"Jak se ti jen můžeme odvděčit," zeptal se majitel Alíka pan Janík.
"Inu nic po vás nežádám, ale když už se ptáte, máme problém s jídlem. Jsme velcí a potřebujeme ho hodně. Chováme sice zvířata na maso, mléko a sýr, ale krávy málo dojí a nestačí nám to, no a chtěli bychom se naučit pěstovat brambory," pověděl jim obr.
"Tak brambory, to není žádný problém," odpověděl jim pan Janík a naučil tedy obra jak se sází brambory a navíc mu věnoval dva pytle malých brambor k sázení. Obr mu poděkoval, vzal pytle do dlaní a za mohutného dunění odkráčel zpět do území obrů.
Tam ostatním obrům vysvětlil, jak se sází brambory. Inu obři tedy zorali pole a zkusili brambory zasadit, jenomže jak byli velcí a nemotorní, tak svýma těžkýma nohama brambory pošlapali a z pole teda nakonec nic nezbylo. Zašel tedy znovu ten stejný obr do vesnice pidilidi poprosit o pomoc.
"Prosím vás, přátelé, my jsme se snažili brambory vysázet co to jen šlo, ale jsme příliš velcí a těžcí, a tak co jsem vysázeli, to jsme hned pošlapali, takže z úrody nic nebude. Nemůžete nám nějak pomoci? Jinak budeme trpět hlady."
"Inu, můžeme brambory zasadit místo vás. Jsme malincí a bramborám tedy neublížíme a řádky na poli nepošlapeme," odpověděl obrovi pan Janík.
"To by jste byli moc hodní a kdybyste za to cokoli potřebovali, stačí jen říct," sdělil panu Janíkovi vděčně obr.
"Inu, něco by se našlo. Je nás dvanáct a naše chaloupka je pro nás příliš malá a stromy, z kterých by se dala postavit další chalupa jsou pro nás pidilidi příliš těžké."
"To není problém. Se stavbou chaloupky vám rádi s ostatními obry pomůžeme," řekl panu Janíkovi obr a tak pidilidi zasadili obrům brambory a obři pidilidem za to postavili chaloupku a od té doby se jedni druhých už nebáli a společně ruku v ruce spolupracovali.