Máme tě rádi, vlku

Jáchym byl docela obyčejný chlapec, jenomže když dospěl, obrátil se mu život vzhůru nohama.
Byla noc za úplňku, Jáchym ležel v posteli, jenže po chvíli mu začalo být nějak podivně a netrvalo dlouho a Jáchym se proměnil v mohutného chlupatého vlka. Ráno před svítáním se naštěstí vše dalo zase do pořádku a Jáchymovi se opět vrátila lidská podoba.
Nechápal co se to s ním děje a doufal, že se mu to už nikdy nestane. Jenomže stalo. Od té doby se vždy jednou za čas proměnil ve vlka, jenomže nikdy nevěděl, kdy se to stane. Zkrátka to neměl pod kontrolou a ani se mu moc nelíbilo, že je vlkem. Nesnášel to. Připadal si ošklivý a hrozivý a vždy když se jím stal, tak se toužil proměnit zpátky v chlapce.
Vždy když byl Jáchym ve své vlčí podobě, budeme mu říkat vlk Jáchym, tak vlk Jáchym se vždy utíkal schovat do lesa, aby ho nikdo nespatřil.
Jednou si to kráčel lesem a najednou mu do cesty vstoupila mladá dívčina s červeným šátkem na hlavě.
"Nejsi ty karkulka?" zeptal se jí
"Ale kdepak, vlku, já jsem Markétka. Karkulka je moje sestřenice. Obě totiž nosíme stejný červený čepeček. Ušila nám ho naše babička."
"Aha, chápu, a kdepak máš namířeno, můžu-li se zeptat?"
"Jdu za babičkou. Bydlí kousek odtud a přes les je to kratší," odpověděla mu Markétka.
"Aha a nebojíš se? Takhle sama v hlubokém lese? Protože pokud ano, mohu tě doprovodit," nabídl se jí vlk Jáchym.
"Nebojím, ale jestli chceš, můžeš mě doprovodit. Uvítám společnost," usmála se na něj.
Od té doby vlk Jáchym potkával Markétku v lese často a jak ji doprovázel, stali se z nich dobří přátelé. Jenomže jednoho dne jako by se po Markétce zen slehla. Jáchym ji už dlouho neviděl, tak dlouho, až mu to začalo být podezřelé, a tak se zeptal mývala Emila, zdali Markétku neviděl.
"Inu, neviděl, vlku, neviděl," odpověděl mu mýval Emil.
"Hm," zadumal se vlk Jáchym a šel dál lesem, až potkal lasičku Lenku.
"Lasičko Lenko, neviděla si poslední dobou Markétku?"
Ale ani ta ji neviděla, a tak šel vlk Jáchym ještě hlouběji do lesa až potkal sojku.
"Sojko, sojko, neviděla si poslední dny dívku s červeným čepečkem? Jmenuje se Markétka."
"Ach, vlku, viděla ale nemám pro tebe dobrou zprávu. Tu dívčinu zajala zlá čarodějnice a odvedla ji sebou hluboko do lesa."
"Ach to ne, sojko, prosím pověz mi, kudy se mám vydat ke zlé čarodějnici, abych Markétku mohl zachránit?"
"Tudy," ukázala mu sojka a vlk Jáchym se rozběhl a běžel a běžel co mu jen síly stačily, jenomže pak se zničehonic proměnil zpátky v obyčejného chlapce.
"Jupí, konečně už nejsem tím chlupatým, smradlavým vlkem," zaradoval se na chvíli Jáchym, který svou vlčí podobu stále nesnášel. Vydal se tedy dál, až v dálce spatřil Markétku přivázanou provazy kolem velkého statného dubu. "Markétko, neboj, už ti jdi na pomoc!" zvolal a běžel k ní.
"Kdo jsi, chlapče, a jak si mě tu našel?" zeptala se.
"Já jsem přece Jáchym, ten vlk, který tě vždycky doprovázel, jenomže teď jsem zpátky ve své lidské podobě."
"Ach, Jáchyme, to jsi opravdu ty? Prosím, rozvaž mě, prosím, zachraň mě," prosila ho Markétka a Jáchym se pokusil provazy rozvázat, ale uzly byly příliš pevně utažené.
"Nejde to," bědoval a jenom co to dořekl, objevila se tam zlá čarodějnice.
"Cha, koho to sem čerti nesou? Kliď se mi z cesty!" zvolala čarodějnice, vytáhla z kapsy kouzelnou hůlku a začala s ní mávat, až z ní začaly směrem k Jáchymovi létat modré světelné blesky.
Jáchym se musel ukrýt za strom, protože byl moc pomalý, aby mohl bleskům uhýbat.
"Kéž bych teď mohl být zase vlkem. Já vím, že jsem si ve vlčí podobě připadal odporný, ale teď by se mi to moc hodilo," posteskl si a začal se soustředit. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se Jáchym skutečně proměnil zpátky ve vlka, vyskočil ze svého úkrytu a běhal a skákal tak rychle a hbitě, že se dokázal vyhnout bleskům z hůlky zlé čarodějnice. Svými ostrými zuby a drápy rozedral provaz a vysvobodil tak Markétku z jeho sevření.
"Nasedni!" zvolal. Markétka tedy naskočila vlkovi Jáchymovi na hřbet a ten se rozeběhl zpátky lesem pryč.
"To vám nedaruju!" vztekala se zlá čarodějnice, ale nebylo jí to nic platné, protože vlk Jáchym byl daleko rychlejší než kouzelné blesky z její čarovné hůlky.
Když doběhli až k okraji lesa, Markétka sestoupila z vlkova hřbetu a řekla: "Ach, vlku Jáchyme, ani nevím, jak bych ti je poděkovala a nehnula se k němu, aby mu dala pusu na čumák, ale než se k němu stačila přiblížit, tak se vlk Jáchym proměnil zničehonic zpátky ve chlapce.
"Tak teď ti nemůžu dát pusu na čumák, protože už žádný nemáš," řekla mu Markétka a dala Jáchymovi pusu na rty.
Od té doby se Jáchym za svou vlčí podobu přestal stydět, protože si uvědomil, že jeho vlčí síla a hbitost mohou mu i ostatním být ku prospěchu.