Levandule

Osmdesát tři, stálo na lístku, který Petrovi vyjel z automatu v bance. Porovnal jej s číslem na ohlašovacím displeji, tiše si přitom povzdechl a smířeně si šel sednout na židli. Po ruce nic ke čtení a baterie v mobilu téměř vybitá, okolnosti, za kterých mu nezbývalo nic jiného, než čekat. Nebyl v tom však sám. Kolem dokola ho obklopovali další čekající, tvářící se, jako by z nich vyprchal život. Petr shledal banku jako prázdné místo, plné lidí bez emocí. Kdo by taky nějaké prožíval při vkladu, výběru, převodu směně či půjčce. Chvíli si pohrával s představou, že by tu nudu prolomil skákáním panáka po čtvercových dlaždicích podlahy. V tom ho však s prolomením atmosféry někdo přeběhl. "Všichni kleknout na zem a ruce nad hlavu, tohle je přepadení!"
V bance nastal povyk a muž, který výhružnou větu pronesl, pobíhal ze strany na stranu s pistolí v ruce.
"Vy z těch přepážek, vylezte okamžitě za ostatními k židlím. No tak dělejte, ať na vás pěkně vidím! Ty ne," ukázal na jednu ze zaměstnankyň, "ty mi vydáš prachy," sdělil ji a pak mocně zvolal: "Ale vy ostatní, vy se ani nehnete! Ani neceknete, jinak vám do hlavy vystřelím díru, je vám to jasné?!"
Petr už na skákání panáka neměl ani pomyšlení. Vybitá baterie v mobilu a číslo na informační tabuli se rázem staly okolnostmi zcela bezvýznamnými. Od hlavy až ke konečkům prstů ho zalil paralyzující pocit strachu. V jeho životě byly však i chvíle, kdy strachu dokázal čelit.
Už jako malý chlapec se vrhnul na svého otce, když uhodil mámu.
"Ne, nech ji!" vykřikl tehdy a své kostnaté dětské tělo uvedl do pohybu. Rozeběhl se proti otci s odhodláním a bez nejmenších pochybností o tom, že by ho něco mohlo zastavit. Silná facka rozzuřeného otce ho však povalila na zem.
"Nebij ho!" zaúpěla Petrova máma, aby odvrátila otcovu pozornost na sebe. Otec se otočil směrem k ní. To, ale Petr nechtěl. Nepřipouštěl si bolest ani porážku, rozběhl se k mámě a zakryl jí před otcem celým svým tělem. V té chvíli cítil jen slanou vůni slz a maminčin levandulový parfém. V té chvíli toho měl v očích hodně, ale žádnou z těch emocí nebyl strach.
Měsíc na to je otec opustil a za tři roky máma zemřela na rakovinu. Zbylo mu po ní jen pár fotek a levandulový parfém, kterým spolu se s jejím úsměvem dovedla provonět celý byt.
"Vzdejte se, jste obklíčen!" ozval se zvenčí zvuk megafonu.
Lupič znejistěl.
"Všichni na pravou stranu, lidi, dělejte! Nikdo nezůstane u dveří, jinak ho odprásknu! Přemístěte se a ruce nechte po celou dobu za hlavou, je-li vám život milý!"
Skupinka poblíž dveří se poslušně přemístila. Vedle Petra si klekla těhotná žena a pohladila se po břichu, jako by tím chtěla dítě uklidnit před situací. Krásně voněla, po levanduli. Petr tu vůni znal. Takovou používala i jeho máma.
"Ty!" zvolal lupič a ukázal na těhotnou ženu, "ty půjdeš semnou jako rukojmí, tak pojď, dělej!"
Na to se bankou neslo nesouhlasné špitání.
"Ticho! Chce si to s ní snad někdo vyměnit?"
Vůně levandule.
Petr měl v tu chvíli v očích hodně, ale žádnou z těch emocí nebyl strach.
"Pusťte ji, pane, prosím."
"Cos to řekl?" otázal se ho lupič a namířil na něj pistolí, snad ze strachu z jeho odvahy.
"Vždyť je těhotná, pusťte ji prosím – půjdu já."